28. června 2018

První dny doma s miminkem

Jaká je pravděpodobnost, že se vrátite z porodnice s miminkem a nepoteče teplá voda? V našem případě téměř stoprocentní. Ano, opravdu v den, kdy jsme s Anetkou dorazili domů, vypnuli v našem domě teplou vodu kvůli opravám a údržbě. Na celý týden. To nám to hezky začíná, pomyslela jsem si. A kdybych jen tehdy tušila, že tohle bude ta nejmenší „nepříjemnost a problém“ našeho prvního týdne doma. 



Naštěstí už jsme doma měli nachystanou vaničku a tak jsme Anetce vždycky ohřáli v rychlovarné konvici vodu, aby se koupala v teplé. A podobně jsem se to snažila i praktikovat já. A protože jsem byla po šití, snažila jsem se najít pár minut na tenhle kolotoč s napuštěním vody z rychlovarné konvice do vany, abych se aspoň tak 6krát denně opláchla...ovšem sama jsem cítila, že to není to samé jako oplachování...No nic, v jiných koutech světa nemají ženy ani tu možnost si vodu ohřát nebo jí použít na umývaní, tak jsem sama sobě v hlavě vynadala za to, že skuhrám nad takovými prkotinami. 

A to jsem přitom ani nemohla tušit, že opravdové nářky mě ještě čekají....Víte, jak se všude píše, že buď to se v šestinedělí vznášíte na růžovém obláčku nebo jedete na vlně baby blues? Tak o tom všem jsem četla...a naivně si myslela, že se mě bude týkat ta první varianta a já budu zhulená láskou a vším tím mamánkováním...tak přesně tohle se nekonalo! Na druhou stranu ale nepřišla žádná poporodní deprese. Přišlo něco mnohem horšího! Bezmoc! 


Bezmoc, když Anetka jen plakala a plakala. Vlastně, co plakala. Řvala jako tur!!! A její tělíčko už tak zmítané žloutenkou se zabarvovala do barevné palety od oranžové přes fialovou až po rudou. Řvala dokonce tak hystericky a vytrvale až zapomněla dýchat. V tom okamžiku jsem jí vždy musela fouknout do obličeje, aby dostala reflex a zase se nadechla. Byla jsem naprosto zoufalá. A nevěděla, jak jí pomoci. V podstatě byla na mě permanentně přisátá. Ať už při téměř nonstop kojení na prsou nebo v náručí při nošení a pochodování dnem i nocí. Ne, tak takhle jsem si ty naše první dny doma (na které jsme si musely mimochodem počkat, protože jsme kvůli komplikacím v porodnici strávily s Anet dva týdny) opravdu nepředstavovala.


První dny se tak našim domovem nesl pláč. Můj i Anet. A dostávám se k dalšímu bodu, který jsem o šestinedělí četla. Prý byste si měli zmanagovat návštěvy. OK, hezká rada. Ale jak na to? Ano, některé matky a tchyně jsou natolik empatické, že pochopí, že se první dny potřebujete hlavně sžít s miminkem a nabídnou pomoc například tím, že vám přinesou navařené jídlo do zásoby v mrazáku nebo vezmou dítě v kočárku ven, abyste se mohli vyspat. Když jsem rodila já, tak moje tchyně právě absolvovala výměnu kolenního kloubu a byla dlouhodobě v nemocnici. V tomto ohledu se tak žádná pomoc ani konat nemohla. No a moji rodiče měli naplánovanou dovolenou přesně tři týdny poté, co se Anet narodila. Když nás proto pustili z porodnice domů, přišli hned to odpoledne na návštěvu. A byli tak natěšení, že zůstali 6 hodin...mě se mezitím únavou zavíraly oči, ale nechtěla jsem je vyhazovat pryč, když se na první vnouče tak těšili. Navíc jsem věděla, že za 3 dny už odjíždějí na dva
týdny na dovolenou. Druhý den se scénář s návštěvou, která přišla ve tři a  v deset večer odešla, opakoval....No a den před jejich odjezdem do Itálie přišla ráno moje mamka se skvělým nápadem!!! Byla ráno nakoupit a napadlo ji, že koupí i suroviny na buchtu, kterou bych jim mohla upéct na cestu (když tak ráda peču, že). A ano, hádáte správně. Já byla v takovém šoku, že jsem se šla převléct z pyžama, vložila jí do náručí Anet a šla míchat těsto na buchtu. (Nevykládejte si to špatně, moje máma je hodná máma, jen to není moc praktický typ. Vlastně si nepamatuji, že by někdy vařila či snad dokonce pekla. Takže jí určitě věci moc nedocházejí a opravdu jí to přišlo jako nevinný skvělý nápad, jak být spolu a ještě mě zabavit nějakou činností zatímco bude hlídat malou). Takže zatímco za mými kamarádkami chodily po porodu maminky s krabičkami, já pekla buchtu do krabičky na cestu pro tu svou:) Dneska už se tomu směju. Tehdy mi to ale zas tak vtipné nepřišlo..


Co jsem vám ale touhle story chtěla říct je, že ať už si ve vašem životě cokoli vysníte (třeba jak bude vypadat dovolená, báječný víkend, zdolání studia apod.) počítejte s tím, že život vám tyhle sny umí pěkně okořenit. A taky, že má smysl pro humor :)

A co bylo za tím vším trápením? Kombinace problémů s kojením a koliky. A přesně tyhle dvě problémové témata si zas rozeberem v některém z pokračování rubriky Ze života mámy.