21. června 2018

Rozhovor s ředitelkou a zakladatelkou Designbloku

"Designem se v ČR uživit nedá. I já jsem si musela přivydělávat jinak."

Přehlídka designu a módy s názvem Designblok si vydobyla věhlas i za hranicemi naší republiky. Přitom si její zakladatelka, Jana Zielinski, musela dlouhá léta vydělávat bokem jako učitelka angličtiny. Dle Jany kvalitní věci nemusí stát horentní sumy, jen je potřeba rozpoznat pravý skvost a zbytečně neutrácet za předražené napodobeniny. Zjistěte, proč má jedna z nejznámějších person českého designu ráda kýče nebo jak těžké je vyjít s excentrickými návrháři.



V dvaceti pěti letech jste šla do ohromného rizika a založila vlastní projekt, o jehož úspěchu leckdo pochyboval. Přeci jen v devadesátých letech tady uspořádat přehlídku designu a módy bylo dosti odvážné. Neměla jste strach, jestli budete mít vůbec na nájem?

Skoro všichni nám říkali, že jsme blázni a měli bychom si uvědomit, že jsme v České republice, kde je jen pár designerů a široká veřejnost není na akci tohoto typu a rozměru připravená. Jenže my jsme právě už od začátků směřovali Designblok právě směrem velkých otevřených evropských přehlídek. Taky jsme několik let tuhle akci pořádali jen z důvodu naší seberealizace a jako neziskový projekt. Rozhodně se to nedalo považovat za práci, která by nás živila. Já si dokonce dlouhé roky musela vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny, abych se mohla ve volném čase Designbloku a dalším uměleckým projektům věnovat. Začátky byly opravdu dobrodružné.



Nepřemlouvali vás rodiče, abyste si našla stabilní zaměstnání?

Ona celá ta moje cesta k designu vedla několika oklikami. Už od gymnázia jsem chtěla studovat dějiny umění, jenže rodiče mi doporučovali dělat něco praktického. V devadesátých letech byla představa práce v umělecké oblasti téměř sázkou na jistotou, že člověk bude třít bídu s nouzí. A táta si strašně přál, aby ze mě byla právnička. Vydržela jsem tam jenom dva roky. Tatínek můj odchod ze školy velmi těžce nesl, protože se domníval, že ze mě takhle nic nebude. Ale já si myslím, že pokud je vám něco blízké, tak vás to stejně k sobě přitáhne. Takže jsem se obloukem zase vrátila do lavic prvního ročníku, tentokrát ale konečně oboru dějiny umění. V té době už jsem ale dělala umělecké projekty a postupně začala víc a víc tíhnout k designu.

Po těch osmnácti letech se vaše jméno objevuje poměrně často v médiích. Na televizních obrazovkách jste vidět při předávání výročních cen Czech Grand Design, za jejichž vznikem také stojíte. Už vám tatínek ten odchod z právnické fakulty odpustil, když vidí, jak jste úspěšná? Přeci jen jako právnička byste asi tak známá nebyla…

Tatínek mou práci začal brát vážně až tehdy, když mu zaměstnanci jeho firmy začali nosit články o mě a říkali, podívejte se, to je Vaše dcera. Tak teprve pak se smířil s tím, co dělám a uznal, že i přesto, že nejsem právnička, tak jsem nedopadla zase tak špatně. A dnes už chodí i na Designblok a myslím si, je na mě hrdý.

Jak se vám v počátcích dařilo přemlouvat slavné umělce ze zahraničí, aby přijeli na tehdy neznámou akci a navíc do Prahy? Měli jste nějaký plán, jak obyčejným lidem vysvětlovat, kdo vůbec bude na akci vystavovat a proč by se měli na přehlídku přijít podívat?

I když jsme byli v diametrálně jiné pozici, než jsme teď, oplývali jsme zase nebývalým entuziasmem a odhodláním dostat k nám zvučná jména světového designu. Odjeli jsme s mým kolegou Jirkou Mackem do Milána, kde jsme měli domluvenou schůzku s šéfy slavného holandského hnutí Droog Design. Setkání s těmito ikonami bylo velmi zajímavé. Už tehdy zasloužilí šedesátníci na nás koukali jako na zjevení z východní Evropy. Navíc já jsem v mých šestadvaceti letech stále vypadala na osmnáct, takže jsem zrovna nevzbuzovala jejich důvěru a spíše nás považovali za poblázněné studenty. Ale naším nadšením jsme je nějak přesvědčili, aby přijeli vystavovat do Prahy. A se stejným nadšením jsme se snažili přesvědčit i lidi okolo sebe, že existuje dobrý design a není to je elitní záležitost pro horních deset tisíc. Chtěli a chceme sdělovat lidem, že investice do kvalitního designu se vyplatí, že design je zábava a vykročení z uniformity. Zároveň jsme se snažili a stále snažíme lidi přesvědčit, že předměty, kterými se obklopují, je ovlivňují i zpátky, a proto je důležité věnovat jejich výběru pozornost. Ale pamatuji si, že ještě pět let po vzniku Designbloku se nás novináři regulérně ptali, co je to ten design. A dneska? Dneska je slovo design tak nadužíváno, že mi přijde, že se za design považuje leccos.

Pohybujete se mezi designéry, výtvarníky a módními návrháři mnoho let. O těchto umělcích je známo, že jsou takovou specifickou skupinou lidí. Máte už nějaké páky na to, abyste se s nimi domluvila i na ryze praktických věcech, které umělcům často dělají problém?

Máte pravdu, že se jedná o specifický druh. Ale na druhou stranu se s nimi komunikuje snáz než s klasickými umělci. A třeba architekti jsou si myslím ještě komplikovanější. Někdy je spíš obtížné skloubit očekávání módních návrhářů a produktových designérů. Ego v módě hraje mnohem větší roli. Naštěstí jsme se s mnoha designéry a módními návrháři stali v průběhu let přáteli, a tak znám jejich způsob komunikace. (smích)


Chodíte se i vy osobně oblékat přímo k návrhářům?

Chodím. Vlastně docela nerada nakupuji, a tak mě kontakt s návrhářem baví mnohem víc. Mám raději méně věci, ale silných. Nejvíc věcí mám asi od Hany Zárubové, teď na jaře jsem tam nechala celou výplatu. Hana mi totiž vždycky naleje víno, a já jak nerada nakupuju, tak si říkám, no kalhoty potřebuju, mikinu taky a kabát přeci taky. (smích). A doplním to klidně konfekcí. A přiznám se, že jinak většina mých nákupů pochází z Designbloku. Já jsem vždy připravená, že na podzim budu investovat a něco hezkého si na přehlídce vyhlídnu. A můj muž je na to už také připravený a ví, že budeme pořizovat nějaké oblečení, porcelán a šperky. Dopředu mě ale upozorňuje, ano koupím ti nějaký šperk, ale jen jeden. (smích)

Takže se vás snaží držet při zemi, abyste nevykoupila celou akci?
Ano, trochu mě zklidňuje. Já obecně miluji šperky a porcelán, který sbírám. Ale manžel se mé posedlosti hlavně už jen směje, protože došla tak daleko, že třeba teď měl narozeniny a jeden z dárků, kterým jsem ho obdarovala, byla právě porcelánová váza. On to rozbalil a s pobaveným hlasem říká: „Jé, to jsem si přál, další porcelánovou vázu, to je ale překvapení.“ (smích).

Mluvíte manželovi do oblékání? Vybíráte mu oblečení?

To je právě kámen úrazu, protože můj muž má svou představu, do které si nenechá mluvit. A když mu něco koupím, tak to pak většinou musíme jít vyměnit za něco jiného. Je v tomhle velmi svéhlavý a nenechá si ode mě poradit a já bych ho přitom nejradši celého převlékla. Paradoxní je, že když jsme se před šestnácti lety seznámili, tak mě zaujal právě tím, jak byl dobře oblečený. Většina českých kluků tehdy nosila ty outdoorové sandály a volné kalhoty. Ale můj muž pochází ze západního Německa, takže taková uvolněná móda do přírody pro něj vůbec nepřicházela v úvahu a na rande se vždycky vyfikl. A to se mi na něm líbilo.

Poznáte na ulici na první pohled, jestli se jedná o Češku nebo cizinku?
Teď už ne. Myslím, že se to hodně srovnalo. Éra, kdy byla Češka poznatelná na kilometry daleko, postupně odplouvá. Lidé jsou i v tomto ohledu vzdělanější a informovanější a ví, že si mohou koupit tričko za pár korun, které bude kvalitní, a přesto nebude poseté značkami, aby řvalo do světa, kolik za něj dotyčný zaplatil.

Do jaké míry je rozvoj českého designu a rozšiřující se počty mladých designerů spjat se zakázkami tuzemských firem? A je módní průmysl pořád opomíjen?


Dneska to už naštěstí funguje tak, že ti nejtalentovanější absolvují zahraniční stáže, sbírají zkušenosti venku, ale zase se do republiky vrací, ať už jde například o Lucii Koldovou, Jakuba Polanku nebo Maxima Velčovského. V tom je české prostředí unikátní, protože jsou zde výrobní kapacity, ve kterých mohou vyrábět. A v oblasti textilního průmyslu se to v posledních letech láme. Je tady jedna oděvní firma, která spolupracuje s návrháři. Ale pořád je to jen jedna velká firma. Módní návrháři tak musí své kolekce vyrábět převážně pro sebe a vybudovat vlastní silnou značku, což je velká finanční investice. A ne každý má tu šanci a možnosti se prosadit jako Klára Nademlýnská apod.

Nesnažíte se zvolnit trochu i kvůli dětem? Obě se narodily v době rozpuku Designbloku, měla jste vůbec nějakou mateřskou?


Prvního půl roku jsem se snažila pracovat méně, ale pracovala jsem když jsem mohla. Navíc, jak byly v kočárku, tak to bylo takové klidnější, než když později začaly lézt nebo chodit. Naštěstí, díky profesi mého muže, který si může svůj čas hodně upravovat, jsme se často v hlídání střídali. A bohudíky za mojí mámu, kterou mám blízko u sebe. Jinak ale obě moje děti byly se mnou až do tří let doma a teprve pak šly do školky. Zastávám názor, že děti jsou malé jen jednou a čas, který s nimi strávíte je ten nejdůležitější a nedá se ničím dohnat nebo nahradit. Zároveň je ale podstatné, aby děti viděly, že jejich rodiče mají i jiné zájmy než starost právě o ně. Je fajn, když na vás mohou být vaše děti pyšné. Tuhle se mě právě Oskar zeptal, jestli jsem slavná. Tak jsem ho ujistila, že nejsem, jenže on mi oponoval s tím, že mu jeho spolužačka říkala, jestli ví, že má slavnou mámu. Musela jsem mu vysvětlit, že slavný člověk je ten, koho lidé poznávají na ulici a že to já rozhodně nejsem. On si ale vedl svou a zakončil moje vysvětlení výkřikem, že slavná jsem, ale schválně mu to nechci říct. Každopádně mě ale jeho přesvědčení upřímně potěšilo.

Vnímají děti, co děláte? Mluví už do toho, co se jim líbí nebo nelíbí?

Pravidelně je beru na výstavy a Oskarova třída už dokonce chodí na Designblok. Problém pak někdy nastává, když se děti začnou vyjadřovat o vkusu nebo nevkusu na veřejnosti a to není úplně vhodné. Přeci jen jsou zvyklí doma komentovat to, jak určité věci vnímají a tím, že je vedeme k určitému vkusu, mají na věci svůj vyhraněný názor, což mnohdy končí tak, že nevhodně komentují něčí bydlení nebo oblečení. Jsou to děti a ty jak víme, umí být upřímné i v momentech, kde my dospělí raději taktně mlčíme.