Růžový pochod Prahou a jedno tiché ANO

Čím jiným bych měla začít rubriku Ze života ženy, než svatebním dnem. Jak už jsem psala na instagramu, to bychom nebyli my dva, aby šlo všechno hladce.  Termín svatby na Staroměstské radnici jsme měli zamluvený skoro rok dopředu a když jsme jej rezervovali, nikdo nám o naplánovaném Avon pochodu nic neříkal. Jaké překvapení pak nastalo, když jsem se asi měsíc před termínem svatby náhodou dozvěděla, že přesně v době, kdy si máme dát první novomanželskou pusu, bude hromadně ze Staromáku startovat asi dvacet tisíc lidí. Co to znamená v praxi? Ano, náměstí i všechny okolní příjezdové cesty k němu se  pro auta uzavřou a nikdo se nedostane tam ani ven. 



Hlavou mi běžely spásné myšlenky, že přeci, když jsou povolené svatby, tak musí být pro ně
výjimka ohledně dostupnosti k radnici. Přeci nemohou chtít, aby nevěsta v těch dlouhých šatech šla pěšky přes Pařížskou ulici, prošla celý Staromák a to všechno mezi davem tísíců lidí, kteří budou čekat, než je oficiálně vypustí na jejich slavnostní pochod. Myšlence, jak si držím metrovou vlečku a prodírám se davem lidí v růžových tričkách a elesťácích, jsem se pousmála. A pak mi ten úsměv ztuhnul. Ano, přesně takhle to pořadatelé chtěli. Respektive to vůbec neřešili, jelikož 90% svateb v ten den na Staroměstské radnici zrušili. Jen ty dopolední ponechali. A ta naše na 11 hodinu měla být poslední. Strávila jsem hodiny telefonováním se všemi možnými členy týmu Avon pochodu, jejich pr a eventovými agenturami, magistrátem apod. abych se dozvěděla, že jedinou věc, kterou můžeme dělat, je přijet ještě předtím než se celé náměstí a okolí pro auta uzavře. Vy, které jste se už vdávaly, si asi dokážete představit, kde a jak jsem se při této představě zpotila, neboť už takhle jsem měla objednanou makeup&hair artistku na brzo ráno. Tohle přeci nemůžeme stihnout. A co hosté? Ti mají čekat před radnicí půl hodiny, když je tam později nebude moci přivézt autobus, který jsme pro ně měli objednaný? Nezbývalo nám nic jiného než se smířit s tím, že budeme muset být na Staromáku už v 10.30  a čekat před radnicí spolu s turisty a nadšenými Avon pochodujícími, než na nás přijde řada. Jenže ten den se věci chtěly trochu jinak...



Celou noc jsem nespala a tak pro mě nebyl problém být přichystaná na svatební přípravy už na 6 hodin, aby mě moje šikovná vizážistka stihla nalíčit, učesat a ještě se poté vrhnout na mou mamku. Plánovaný odjezd z Řep, kde jsme tehdy bydleli, byl v 9.30. Podle našich zkušeností to normálně v tuhle ranní hodinu, navíc v sobotním klidném silničním provozu, na Staromák mělo trvat asi půl hodiny. Dali jsme si proto další půlhodinovou rezervu. Navíc jsme byli domluveni, že já, rodiče, svědci a můj nastávající pojedeme třemi auty od nás na radnici a hosty tam doveze objednaný minibus, který je měl vyzvedávat v hotelu na Žižkově, ve kterém byli všichni ubytováni (většina hostů nebyla z Prahy).


O půl desáté jsem tak podle plánu nasedla i s mým taťkou a svědkyní do auta. Nasedali jsem jako poslední (klasicky) a všichni už tou dobou zdárně mířili k radnici. Kousek od Pohořelce jsme ale chytli slavnostní (ten den byl asi slavnostní pro mnoho skupin lidí:)) průjezd Harley motorek. Policisté zastavili dopravu, aby motorkáři mohli projet. Projížděli 25 minut!!! Během té doby, co jsme stáli a minuty plynuly, mi budoucí manžel vystresovaným hlasem volal, kde jsme, protože všichni už čekali před radnicí a nevěsta stále nikde! A samozřejmě tou dobou už začala všechna auta opouštět pod dohledem policie Staromák. Zatímco my jsme teprve mířili směrem na Pařížskou ulici! Zbývalo dvanáct minut do začátku obřadu. "To přece nemohu stihnout!", začala jsem panikařit. Moje hlava začala promítat zpomalené záběry filmu, ve kterém běžím v lodičkách na podpatku s  vlečkou omotanou přes předloktí a křičím na přítomné růžovkáře, aby mi uhnuli. Svědkyně s mým taťkou se také snaží běžet, ale dav je silnější a nepouští je. Dobíhám celá zpocená s ušmudlanými šaty k radnici, aby mi bylo sděleno, že je pozdě. Propásli jsme to...


Než se stihla přehrát tenhle film v mých představách, trvalo to asi dvacet sekund. Dvacet sekund, kterých stačilo na to, abych se mi do krve vyplavilo tolik adrenalinu, že bylo zřejmě, že DNESKA mě žádný policista nezastaví! Když proto přijíždíme na Pařížskou a policista se sklání k mému taťkovi, který řídí, s tím, že nás nesmí dál pustit, okamžitě se nadechuji k rázné a velmi rychlé slovní palbě. Spustím na něj kombo zoufalství s naléhavostí až se lekne. A....pouští nás. Dokonce bere do ruky vysílačku a dává pokyn kolegům, že jedem pozdě a ať nás pustí nebo se nevdám. Prý když ne dnes, tak už nikdy (evidentně pan policista dobře pochopil, že nikdo by si takovou hysterku po tomhle fiasku už nevzal)....Parkujeme přímo před Staroměstskou radnicí a já rychle vystupuji. Všichni naši hosté už netrpělivě čekají venku. A zatímco taťka musí s autem ještě rychle odjet a běžet zpátky za námi, já jdu k Radkovi a vidím na něm, jak se mu ulevilo. Šeptá mi do ucha, že si mezitím  z něj všichni dělali srandu, že ztratil nevěstu ještě před jejím tradičním večerním únosem. Během dvou minut se mi vrátila moje obvyklá tepová frekvence a já se konečně uvolnila. Sotva si všimnu,  že stojíme vedle policistů na koních, když na mě policistka zakřičí, abych se postavila jinam, nebo mě ta kobyla kopne (ano, být kopnutá koněm mi dneska ještě chybělo). Trvá to asi jen další minutu a přichází si pro nás paní z úřadu, aby nás odvedla dovnitř a my jdeme NA TO!


Po obřadu odjíždí hosté do restaurace na svatební hostinu a my s Radkem na focení novomanželů k Vltavě. Přijíždíme k vyhlídnutému místu a ouha. Parkují tam policisté (já se jich snad nezbavím). V poklidu si podřimovali v autě, když jsme je evidentně vyrušili. Značně rozmrzelí, že jsme objevili jejich zašívárnu, nás posílají pryč. Nám se ale toto kouzelné místo zeleného útočiště přírody přímo v metropoli opouštět nechce a tak jen poodjedem, jelikož cítíme, že policisté se mají také k odjezdu. A opravdu hned po nás startují motor a odjíždějí. A my se vracíme:) Fotíme asi deset minut a začíná pršet. Naštěstí déšť trvá jen čtvrt hodinky a my můžeme pokračovat. Po focení chceme odjet za svatebčany na hostinu. Ale máme píchnuté kolo! Čekáme tedy na výměnu kola a konečně vyrážíme za ostatními na svatební hostinu.

Zbytek dne pak probíhá bez dalších katastrof, takže z mého pohledu už není, co vypravovat:))
.

PS: Kdyby se vám zdálo prostředí naší hostiny povědomé, tak asi proto, že jsme ji měli v místě, kde Marek Eben už léta natáčí svůj pořad Na plovárně :)