Výběr IVF kliniky a pocit selhání

Pojďme si promluvit o něčem, o čem se moc veřejně nemluví. O tom, že tisíce párů ročně projdou dveřmi různých IVF klinik. Ano, stále to trochu působí jako stigma přiznat, že i vy chodíte na reprodukční kliniku. Bohužel jsou páry, pro které jsou pocity jako stud či obavy natolik silné, že návštěvu stále odkládají. Ono strach z neznáma udělá z člověkem své. Vím, o čem mluvím...Chtěla bych vám proto na rovinu a bez filtru zprostředkovat, jak to na takových klinikách vypadá. A mluvím o klinikách, protože jsme nezůstali pouze u jedné. Tak si udělejte dobré kafe a přečtěte si o našem začátku cesty k branám reprodukční kliniky.



Pokud jste četli předchozí články z rubriky Na cestě k mateřství (proklikem se ke všem dostanete) asi už víte, že od vysazení antikoncepce se mi stále nedařilo otěhotnět. Dokonce se mi ani nedařilo rozjet menstruační cyklus ryze přírodní cestou. Uběhlo 2,5 roku a já měla pocit, že z dostupných možností, které s sebou přináší bylinky, přírodní doplňky stravy, cvičení, jóga nebo čínská medicína, jsem vyzkoušela snad všechno. A něco uvnitř mě, mi říkalo, abych se pohnula někam dál. Nejsem typ člověka, který by se ihned vrhal do razantních řešení a v momentě, kdy se nedaří, chtěla mermomocí poručit osudu. Ale měla jsem dojem, že jsem "přírodě" svůj čas dala....O návštěvě IVF kliniky jsem přemýšlela už delší dobu. Tenkrát jsme ještě žili v Praze, takže nabídka klinik byla opravdu pestrá. Jak ale vybrat tu nej pro nás? Podle webových stránek jednotlivých klinik se toho moc poznat nedá. Všechny se tváři profi a nejvíc klientsky přívětivě...Ani jedna ale na mě nezapůsobila podle webové prezentace tak, že bych si řekla: To je ona!


Pátrala jsem tedy v různých diskuzích po referencích. A ty se hodně lišily. Na druhou stranu, nikdy ale nemáte šanci poznat, kdo ty reference psal..a taky to,co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat vám. Zeptala jsem se proto své gynekoložky, koho by mi doporučila. A ta mi doporučila 3 kliniky, se kterými měla dobré zkušenosti. Jednu mi ale přece jen doporučovala o něco více než ty ostatní. Vedoucí lékařku tam dělala její bývalá kolegyně. A tak jsme se rovnou domluvily, že mi napíše žádanku přímo k ní. Byla jsem upozorněna, že ona klinika je sice o něco dražší, než třeba docházení k Apolináři apod., ale za to má člověk jistotu, že se pokaždé o něj bude starat jeden a tentýž doktor. A to bylo pro mě podstatné. Nechtěla jsem se totiž potkávat pokaždé s jiným lékařem a znovu mu přeříkávat celý náš příběh. Cítila jsem, že si budu potřebovat vybudovat důvěru k člověku, který by nás měl eventuálně provést celou cestou k miminku za pomocí moderní vědy. Moje volba kliniky tak padla na GEST IVF. U moji gynekoložky jsem dostala žádanku k paní MUDr. Monice Polákové a odcházela domů s tím, že musím manželovi říct, že se mu asi nevyhne ono vyšetření, kdy se bude muset zavřít v malé místnosti s časopisy, aby odevzdal vzorek. Alespoň tak jsem to znala z filmu...



A nevěděla, jak na to bude můj muž reagovat. Asi jsem úplně nečekala, že by manžel odmítl se mnou jít na onu kliniku. Přeci jen jsme dítě chtěli oba dva a oba jsme už o tom, že se nám asi návštěva reprodukční kliniky nevyhne, spolu mluvili a byli na to připraveni. Jenže znáte to, můžete se v duchu připravovat, že vlastně o nic nejde, a tolik párů před i po nás to absolvuje....jenže když pak konečně dojde k tomu, abyste muži vašeho života řekla: "Příští čtvrtek ve dvě potřebuji, aby ses uvolnil z  práce a šel se mnou. Jo a možná tak budeš muset masturbovat do kelímku," máte stažený žaludek. (pozn.: Jasně, že jsem to takhle neřekla a ani se nic podobného na první návštěvě nedělá, ale snad mě chápete...) Když jsem nás proto objednala (k mému překvapení se na klinice náhodu uvolnil termín hned na další týden, přičemž normálně k oné paní doktorce bývá čekačka i dva měsíce), hlavou mi běžely velmi nepříjemné myšlenky. Na jedné straně jsem se těšila, že se snad konečně něco pohne a my budeme zase o krok blíž k miminku. Jenže na té druhé mi v uších znělo: Proč? Proč zrovna kvůli mě musíme toto prožívat? Proč nemůžeme jako jiné páry si prostě říci, že bychom chtěli miminko a já bych pak jednoho dne svému muži dala v obálce pozitivní těhotenský test? Proč nás musím vodit na "potupná" vyšetření, kdy se nás budu ptát na nepříjemné otázky a to jen proto, aby se zjistilo, že problém je vlastně ve mě? A nelituje můj muž, že si mě vzal, když jsou se mnou takové "problémy"? Nechce si to rozmyslet? Co, když si řekne, že s jinou paní by to všechno bylo bez problémů a nemusel by toto všechno postupovat?



Všechny tyto pocity převládly prvotní nadšení z posunutí situace. Moji mysl totálně ovládla otázka, kterou jsem se ze všech sil snažila zadupat do země: Co když mi řeknou, že nemůžu mít děti? Nikdy! Co když v nás totálně pohřbí veškeré naděje?

Doma jsem se snažila na sobě nedat nic znát a dělala, jak moc se na vyšetření těším. Manžel vzal informaci o společné návštěvě kliniky úplně v pohodě. Vypadal, že jej to vůbec nepřekvapilo nebo nerozhodilo. Ne, že by se nějak vyloženě těšil, ale přišlo mi, že se k tomu staví úplně stejně jako k prohlídce auta v servisu: Prostě, je nutné to udělat a nemá smysl to odkládat nebo nad tím nějak špekulovat.

Do návštěvy kliniky zbýval týden a půl a já ani jednu noc normálně nespala. Nemohla jsem usnout, jak jsem na to pořád myslela. A všechny ty otázky, o kterých jsem výše psala, se mi nehonily hlavou jen tak. Ony tam přímo zběsile lítaly a bušily do spánků tak silně, až jsem z toho měla každý den solidní migrénu. Tak strašně moc jsem se cítila provinile. Provinile za  něco, za co jsem vlastně nemohla. Jenže to vím, až teď. Až dnes vím, jak bezdůvodné to byly pocity. Vždyť, proč bych se měla cítit vina za to, že chci dítě a "zatím" nebo možná "vůbec" to nejde? Není to něco, co bych si sama přivodila. Ovšem moje racionální hlava začala hledat příčinu, proč to nejde. Čím jsem si to přivodila? Je to snad odplata  za to, že jsem brala tak dlouho antikoncepci? Nebo je to proto, že jsem těhotenství odkládala na AŽ: až po vysoké; až po zaběhnutí kariéry; až budu cítit, že jsem dostatečně připravena; až si budu jistá, že oba máme na to být dobrými rodiči (jasně v tomhle si člověk nemůže být jistí nikdy, ale...); až uvidím aspoň kousek světa; až budeme mít nějaké finanční zajištění; až se přestěhujeme do vlastního atd. Přemýšlela jsem, jestli je to proto, že jsem byla sobecká a chtěla toho pro sebe (i pro to malé) tolik? Tak usilovně jsem se snažila najít odpověď na otázku, čím za to můžu, že jsem sama sebe vydeptala natolik, až jsem chodila denně tajně plakat na záchod tak, aby mě náhodou můj muž neviděl.



A víte co? Nepřišla jsem na to! Nenašla jsem odpověď. Ona na to totiž žádná odpověď není. Není to totiž ničí vina! Ani vaše! Ani vašeho partnera! Takhle to v přírodě nefunguje. Neplatí zde rovnice něco za něco. Nemůžete se spolehnout, že když budete jednat vždycky správně, bude se k vám "správňácky" chovat i osud. A pokud se vám zrovna nedaří otěhotnět, není to trest! To, že to nejde má svůj důvod. A ten může být buďto čistě fyzický (takže si ho ani nemůžete způsobit...) nebo je ten důvod jinde a vy ho zrovna nevidíte. Víte, že nejsem "ezo" žena, ale zároveň si myslím, že některé věci (a tím i příchod dítěte) mají svůj čas a důvod. Třeba musíte ještě v životě něco pochopit, vidět nebo například úplně změnit pracovní směr. Ten čas, než se to povede je třeba dát si i pro to, abyste zaměřily svou energii jinam a začali se dívat na některé problémy novým úhlem. Třeba takovým, že seberete odvahu a řeknete svému muži, jak moc se bojíte a jaký máte strach...Víte, co tím chci říct?



Chci tím říct, že byste se ženy neměly nikdy cítit provinile za to, že se vám nedaří otěhotnět. Stejně tak byste neměly ztrácet naději, chuť a vytrvalost bojovat o to malé. Ale se stejnou vervou jako bojujete o dítě, byste měly bojovat i samy o sebe. O vaši identitu a o to, abyste se cítily dobře Dobře v tom, co právě děláte, dobře s partnerem, dobře při všech možných koníčcích nebo relaxaci. Zkrátka dobře jen tak, i když jste zatím jen ve dvou. Protože nebudu vám nic nalhávat, my, které jsme prošly tak dlouhou cestu k dítěti, jsme se často cítily úplně na dně. Co jsem ale pochopila je, že když se o své strachy nepodělím s tím nejbližším člověkem, s člověkem, se kterým chci mít dítě,  nijak se to nezlepší. Vždyť proč bych si měla hrát na silnou, když je úplně normální, že to, co prožívám je smutné? Nechtějme smutek zadupat do země! Naopak. Prožijme ho. Prožijme ho spolu s partnerem. I on může být smutný. I když je to chlap! Ne nadarmo se říká, že když s někým budete sdílet svou bolest, náhle bude poloviční. A je to pravda! Když jsem se manželovi svěřila, nesmírně se mi ulevilo. Neříkám, že obavy a strach zmizely, ale náhle byly snesitelnější. A já jsem mohla začít myslet i na jiné věci... i když nebudu vám lhát, šlo to těžko. Podvědomí mi úplně nedalo vypnout a nemyslet na "to", ale přeci jen se mi dařilo dělat i věci, ze kterých jsem měla radost a aspoň chvíli na "to" nemyslela.

Nebojte holky, i když se vám zde, že je to konec, tak tohle období nebude trvat věčně. A nejste v tom samy!