Tipy psycholožky: Jak zachovat klid, když se naše dítě vzteká na veřejnosti

Anetka se začíná čím dál více projevovat jako batole. Už to rozhodně není to malé ležící miminko, které svůj nesouhlas a nelibost projevuje pouze pláčem. Nene, s tím jak roste, naprosto přirozeně objevuje možnosti, jak dát najevo své pocity. Ještě nejsme zdaleka v období vzdoru, avšak mě teď poslední dobou připadá, že Anet už na něj velmi solidně trénuje. Především tedy záchvaty hysterického vzteku a pláče, které přichází tak dvacetkrát za den. Důvod je většinou prostý. Naštve jí totiž všechno, na co řeknu ne nebo musí více jak dvě sekundy počkat. V tom okamžiku začne plakat a často si u toho lehá na zem nebo hází věcmi. Nemyslím si, že by to bylo nijak neobvyklé chování. Ovšem, co mě zaráží je, jak se při tom cítím já. Doma si s tím myslím, umím nějak poradit, ale kdekoliv na veřejnosti mě tyto situace dostávají do stresu, jsem nervózní a často pak jednám přehnaně, což mě zpětně mrzí. Přemýšlela jsem co dělat, abych i ve společnosti dokázala zachovat chladnou hlavu, a proto jsem opět požádala psycholožku Lucku Lebduškovou, aby mi odpověděla na dotazy a ukázala i těm z vás, které se stejně jako já snaží pochopit, proč na veřejnosti rychleji ztrácíme s dětmi trpělivost, jak vyřešit situace s hysterickým dítětem venku mnohem klidněji a lépe než doposud. A jestli hádáte, že klíč je v nás-rodičích, tak hádáte správně.



Lucko, co dělat, když moje malé dítě chytne v obchoďáku, restauraci, apod. hysterický záchvat vzteku. Vím, že bych se ho měla snažit uklidnit a vysvětlovat, jenže co, když nechce poslouchat a jen řve a řve. Jak mám postupovat?

Zkuste si představit, že jste naprosto příšerně naštvaní na někoho blízkého, třeba na manžela. A on přijde a snaží se vás uklidňovat a vysvětlovat, že tady se to přece nedělá. Budete klidnější? Asi ne. Jsme naučení na veřejnosti vztek spolknout a vyřídit si to až doma. To je ale odraz dlouholetého potlačování pocitů, které dítě ještě nestihlo nastudovat, oni svou emoci prožívají tady a teď. Protože ji mají. Oni ji potřebují dostat ven. Na rozdíl od nás se neumí obelhávat, že jsou v pohodě. Když nejsou, tak nejsou. Takže mu zkuste popsat situaci, vysvětlit, jak se cítíte a přijmout co on na to.

Mě osobně se osvědčilo v tu chvíli dítěti dát možnost, jestli se chce přitulit. Většinou dříve či později přijdou a uklidní se. Oni potřebují cítit, že máma je spojenec. Že ona je ten, kdo jim s tím pomůže. Oni se učí s emocemi teprve pracovat a potřebují dospělého, který jim řekne: jsi v pořádku i když se vztekáš. I tak tě máme rádi. Pak se naučí orientovat se v tom, co cítí, mnohem lépe.

A co když jde o tzv. bezdůvodný vztek, u kterého nejsme schopni rychle odhalit příčinu? Třeba i proto, že dítě ještě pořádně nemluví?

Dítě se vzteká, když neví, jak nám má něco říct. Hlavně to, že je mu nepříjemně. Ono kolikrát vlastně ani neví: je mi moc teplo? Zima? Něco mě svědí? Mám hlad? Je mi smutno? Jen prostě potřebuje, aby se něco stalo a očekává, že maminka je ten, který to umí vyřešit. Zkuste se proto v tu chvíli vcítit do jeho kůže a uvidíte, že řešení naleznete společně. Nechejte se vést.

Jak i velmi malému dítěti - batoleti vysvětlím, že scéna na veřejnosti je nám opravdu nepříjemná?

Tím, že mu to řeknu. To, že vypadá, že to nechápe, neznamená, že nerozumí tomu, co říkám. Ono jen možná nerozumí kontextu. Rozumí tomu, když mu sdělíme svoje opravdové pocity. To, co z nás cítí. Pak nám to věří a paradoxně se časem uklidní.

Jak se mám vyrovnat s tím, že při scéně na veřejnosti začnu já jako rodič více vyšilovat?

Zkuste si v tu chvíli uvědomit: pro koho tu vlastně jsem? Pro ty cizí lidi okolo, které možná už nikdy neuvidíte, nebo pro vaše dítě, které vám bezmezně věří a jehož důvěru můžete kdykoli ztratit třeba právě tím, že se budete snažit dělat dojem na někoho, kdo vás ani nezná?

Proč nám rodičům tolik vadí, když dítě vyvádí mezi lidmi, zatímco doma jsme schopni to sami řešit více v klidu a s rozvahou než venku?

Jsme podvědomě zvyklí dostát konvencím, co by se mělo a nemělo, jak bychom měli své děti zvládat a jak to vypadá, když už je nezvládáme... doma nejsme vystaveni sociálnímu tlaku, doma se nesnažíme na nikoho dělat dojem. Nepůsobí na nás tolik podnětů. Doma se můžeme věnovat jen jediné roli, jedinému vztahu – rodič-dítě. To nás pak stojí méně úsilí a jsme u toho více sami sebou. Dítě to cítí a odmění nás klidem a porozuměním.
Lucce moc děkuji za její odpovědi a pokud byste chtěly s něčím poradit, tak Lucku kontaktujte na  www.lucielebduskova.cz.